Remerciez-le!

Remerciez @Admin pour avoir partagé cet document gratuitement, de la manière la plus simple, en partageant sur les réseaux sociaux.

243 KRONIKA na bohemistice brněnské pedagogické fakulty, představovaly pro něho

243 KRONIKA na bohemistice brněnské pedagogické fakulty, představovaly pro něho podmínky, v nichž pracoval, spíš překážku, nemluvě o téměř neexistujících možnostech prezentovat a diskutovat své myšlen ky na mezinárodním poli. A přesto, jak myslím, obsahují Romportlovy texty nejednu inspirativní myšlenku na různá lingvistická témata (viz jeho bibliografii in S. Romportl: On the Biological Na ture of Natural Language and other essays, München 2008, s. 55–60). Tak jsou dnes v lingvistice například znovu velmi populární biologické metafory a evoluční aspekty jazyka; přitom je však celkem překvapující, že nikdo z dnešních biologizujích lingvistů nezmiňuje Augusta Schleichera. Právě Romportlovy texty k schleicherovské lingvistice jsou v tomto bodě inspirativní, zejména pak tím, že se neomezují na „nezúčastněnou“ historiografickou analýzu, ale snaží se u Schleichera hledat stále aktuální podněty pro současnou lingvistickou práci. Navíc Romportlova vlastní kritika jednostranností strukturalismem dominované jazykovědy 20. století, poukazující na příliš „instru mentalistické“ pojetí jazyka, chápající jej jako volně modifikovatelný nástroj komunikace a podce ňující jeho „biologické“ aspekty, deterministické a neintencionální faktory ležící mimo jazyk sám, by měla strukturalisty – jsou-li dnes ještě nějací – v jejich vlastním zájmu zajímat. Přitom však je Romportl na druhé straně také autorem brilantního strukturalistického eseje o mentální funkci jazy ka a asymetrické povaze jazykového znaku, v němž pojednává o vztahu mezi pojetím jazykového znaku a představou o smyslu užívání jazyka a který by si každý strukturalista, zejména pak struk turalistický sémiotik, měl přečíst (O mentální funkci jazyka a asymetrické povaze znaku, Sborník prací FFBU A 27, 1979, s. 45–54�� ). Není třeba zmiňovat, že s různými věcmi u Romportla nemu síme souhlasit; například si nejsem jistý, zda strukturalismus skutečně znamenal takové omezení jazykovědných témat, jak si zdál myslet Romportl, zvláště když si uvědomíme, že strukturalismus nelze ztotožňovat se saussurovskou lingvistikou či podobně, ale že byly i proudy bohaté ve svých badatelských tématech deklarativních (jako glosematika) nebo i aktuálních (jako pražská škola). Nicméně i detailnější analýza strukturalistických názorů ve vztahu k Romportlovým biologistic kým otázkám představuje jedno z témat, k nimž čtení Romportlových textů vybízí. Nejzajímavější texty jsou totiž otevřené texty. Bohumil Vykypěl Manfred Mayrhofer (26.9. 1926, Linz – 31.10. 2011, Wien) Manfred Mayrhofer se narodil 26. září 1926 v Linzi, tedy ve stejném roce jako jeho brněnští kolegové Adolf Erhart a Antonín Bartoněk, s nimiž se dobře znal. V Linzi studoval na Humani stickém gymnáziu, kterým prošli i další významní indoevropeisté, Fritz Schachermeyer, Georg Renatus Solta nebo Jochem Schindler. Poslední tři roky studia, vzpomínal MM, museli studenti i jejich vyučující dělit svůj čas mezi výukou a povinnou službou u protiletecké obrany. V roce 1944 absolvoval maturitou s Luftwaffenhelfer-Zeugnis, tedy s vysvědčením pomocníka Luftwaffe. Na po čátku roku 1945 byl jako pracovní síla odvelen na frontu do severní Itálie, kde se dostal do britské ho zajetí. Zde vystřídal několik zajateckých táborů po celé délce Apeninského poloostrova, až se na podzim 1945 dostává zpět do Linze. Bydliště v americké okupační zóně znamená, že nemůže studovat ve Vídni. Volí tedy druhé největší rakouské město, Graz, kde v zimním semestru 1945–46 vstupuje na univerzitu. Zde se setkává s indoevropeistou Wilhelmem Brandensteinem, zprvu v roli jeho studenta, později i spoluautora (viz 1958a, 1964a). K Brandensteinovým učitelům patřili Paul Kretschmer a Nikolaj Trubeckoj, a tak se Mayrhofer hlásí jako ke svým pedagogům ke všem třem. Z tohoto duchovního zázemí si přináší úzký vztah k fonologii, na doporučení Brandensteina věnuje pozornost i neindoevropským jazykům, konkrétně semitistiku studuje jako druhý rigorózní obor. Doktorát získává roku 1949 obhajobou disertace o problematice Brugmannova zákona (1949a). 244 KRONIKA Habilituje se roku 1951 se spisem o drávidském substrátu v sanskrtu (1951b). V roce 1953 jako hostující docent vstupuje na univerzitu ve Würzburgu, o pět let později zde získává mimořádnou profesuru, od roku 1959 je řádným profesorem. V roce 1963 je povolán na univerzitu v Saarbrüc ken, od roku 1966 reprezentuje vídeňskou indoevropeistiku nejen do svého penzionování v roce 1990, ale ještě dalších 21 let jako velmi plodný emeritus. Beze sporu nejcennějším dílem Manfreda Mayrhofera je „Etymologický slovník staroindičtiny“, který vlastně napsal dvakrát. Pod titulem Kurzgefaβtes etymologisches Wörterbuch des Altindischen. / A Concise Etymological Sanskrit Dic tionary (Heidelberg: Winter) začala první verze vycházet po sešitech od roku 1953. Roku 1956 byl zkompletován první svazek, druhý následoval r. 1963, třetí i s dodatky 1976, čtvrtý s rejstříky 1980. V prvních dvou svazcích autor spíše eviduje existující etymologie, teprve třetí díl představuje výrazně vyšší autorský vklad, mj. též důsledným zahrnutím íránského materiálu. Mayrhofer zde nasadil mimořádně vysoko etymologickou laťku všem dalším etymologům indoevropských jazyků disponujících velkým lexikálním korpusem. Platilo to i pro Mayrhofera samého. Nespokojenost s prvními dvěma díly vyřešil tím, že zahájil práci na novém slovníku, splňujícím jeho vlastní kri téria kvality. Roku 1986 začíná vycházet Etymologisches Wörterbuch des Altindoarischen, opět u Wintera v Heidelbergu. První díl je hotov roku 1992, druhý, který uzavírá korpus starého jazyka, je dokončen 1996. Do třetího dílu, který vyšel 2001, soustředil Mayrhofer slovní zásobu pozdějšího sanskrtu, plus rejstříky. Vedle desítek etymologických článků je třeba jmenovat dvě zásadní indo logické publikace, gramatiku páli (1951a) a sanskrtu (1953a, 1965a, 1978a; anglicky 1972a, srbsky 2002a). Přes svou stručnost představují vynikající úvody do studia obou jazyků. Druhý velký okruh lingvistického zájmu Manfreda Mayrhofera se týká reliktů tzv. mitanni-árijského jazyka (1959a,d; 1960c,d; 1964k; 1965b,d,f,g,h; 1966a; 1968g; 1969e; 1972g; 1973d; 1974a; 1982a; 1997a). Jeho třetím polem působnosti jsou staro-, výjimečně i středoíránské jazyky. Zde se vedle epigrafických památek staroperských a baktrijských věnuje zejména onomastice a interpretaci glos v cizojazyč ných památkách. Nejvíce se soustředil na starou perštinu (1958a; 1964a,d; 1970c,f; 1971c; 1972b,e; 1976e; 1978b,c,f,n; 1979b,c; 1982c; 1985c; 1989b; 1992c), následuje avestština (1977a,b; 1978j,l), médština (1968c,g; 1973f), skythština (2006a), baktrijština (1962c), parthština (1974g). V dalších studiích analyzuje staroíránskou onomastiku v širší perspektivě (1962a; 1969a,d; 1971a; 1973a,e; 1975a,b,c,e,f; 1978g; 1979h,i; 1981c,d; 1987b; plus mnoho onomastických hesel v Encyclopedia Iranica). Mimořádně cenný je monografický článek, kde spolu s W. Eilersem řeší problém kurdské ho pojmenování buku v širším kontextu íránské dendronymie (1962b). Prehistorii íránských jazyků zasvětil Mayrhofer úvodní článek ke kompendiu íránských jazyků (1989a), ve speciální studii shr nul informace o lexikologii íránských jazyků (1991a), je též autorem kapitoly o indoíránské větvi ve francouzském kompendiu o indoevropských jazycích (1994b). Čtvrtou doménou Mayrhofera je indoevropská historická fonetika a její vývoj v jednotlivých dceřiných větvích. Problematice Brug mannova zákona se věnoval už ve své disertaci a poté ve speciálním článku (1949a; 1952b), heslo o Bartholomaeho zákoně napsal do Encyclopedia Iranica (1989b). V samostatné studii se zaměřil na tzv. Brugmannovy interdentální spiranty (1982d). Reflexy indoevropských laryngál v jednotli vých větvích analyzoval v sérii článků – v jazycích indoíránských (1981b; 2005a), řečtině (1982b), latině (1987a), indoevropských jazycích obecně (2005a). Svůj pohled na indoevropskou historic kou fonetiku shrnul v syntetických studiích (1986a; 1988b,e; 2004a). Neuvěřitelných 62 let své publikační činnosti završil syntézou, v níž pojednává o vývoji indoevropeistiky od jejích počátků po současnost (2009a). Manfred Mayrhofer patřil už dávno za svého života do kategorie jazykovědců, kteří si zajistili místo na lingvistickém Olympu. Pokud by jej tam případný návštěvník hledal marně, neměl by být překvapen. Pro vědce formátu Manfreda Mayrhofera, indoevropeisty a indoíranisty par excellence, je Olymp příliš nízký a jedině Himaláj představuje místo dostatečně důstojné pro věčné spočinutí jeho duše. 245 KRONIKA Bibliographie2 Manfreda Mayrhofera 1947 (a) Etymologische Miszellen. (Vedisch ámaḥ „dieser“; ai. kākarūka- „feige“.), REIE 4, 1947, 409– 412. 1948 (a) Orientalisches in unserer Muttersprache, Sprache und Schrift 1:3, 1948, 5–6. (b) Orientalisches in unserer Muttersprache, Unser Weg 3, 1948, 42–43. (c) Vom östlichen Humanismus, Die Lesergilde 1948/3 (nestránkováno). (d) rec. Wiener Zeitschrift für die Kunde des Morgenlandes, Band 51 (1948), 1. und. 2. Heft, Wien 1948, Bücherschau. Zeitschrift für den Bücherfreund und den internationalen uchhandel 2:11, 1948, p. 5. 1949 (a) Zur Restproblematik des „Brugmann‘schen Gesetzes“. Inaugural-Dissertation zur Erlangung der philosophischen Doktorwürde an der Karl-Franzens – Universität in Graz, (Graz 1949), 59 pp. (b) Fortschritte in der Sprachwissenschaft. Neuerscheinungen seit Kriegsende (IV), sterreichis ches Forschungsinstitut für Wirtschaft und Politik. Berichte und Informationen 4(143), 1949, 2459(19)-2460(20). 1950 (a) Beiträge zur altindischen Etymologie. (1. ai. matkuza- „Wanze“; 2. ai. cesaḥ „Diener, Sklave“; 3. ai. sūnára- „freudig, schön“; 4. ai. vyāghrá- „Tiger“; 5. ai. strô-/ mind. itth÷- Weib“; 6. ai. prājyaḥ „reichlich“.), ArchL 2, 1950, 39–45. (b) Beiträge zur altindischen Etymologie II. (1. Ein versteckter Beleg von ai. dvi- „zwei“; 2. Altin disch hema- „Gold“; 3. Zu ai. -[z- > -[s- ; 4. pā1i dandha- ,,träge“; 5. śazTikā im Mahābhārata; 6. ai. tīram „Ufer“.), ArchL 2, 1950, 132–139. (c) Etymologische Miszellen. (1. Altindisch knūyate „ist feucht; stinkt; tönt“; 2. Zufall?; 3. Altindis ch vazík „Kaufmann, Händler“; 4. Ein indoarischdravidischer ,,Rückkchrer“ ?; 5. Ein dravidis cher Beitrag zum Thema ,,Sprach-Tabu“; 6. Altindisch lajjā „Scham“; 7. Eine pālistische Notiz zu lat. findo, jungo, scindo usw.; 8. Zur Frage des Kulturwortes „Rose“.), AO 18:4 (= Symbolae ad studia orientis pertinentes Frederico Hrozný decticatae. Pars quinta), 1950, 68–77. (d) Neue Literatur zu den Substraten im Altindischen, AO 18:4 (= Symbole ad studia orientis perti nentes Frederico Hrozný dedicatae. Pars quinta), 1950, 367–371. (e) Altindisches. (1. Ai. s4dāku- „Fluβ“; 2. Ai. tálinaḥ „fein, zart“; 3. Zum Vokativ Singular der ā-Stämme.), ZDMG 100, 1950, 618–620. (f) Über den Wert des Pali-Kanons, Buddhistische uploads/Geographie/ manfred-mayrhofer-bio-and-bibliography.pdf